Kouzelný kostel na kopci a sklenice vody

5. května 2015 v 20:20 |  Prožito
Odpoledne jsem se vydala na první z letních procházek. Po necelé hodině chůze jsem objevila přenádherné místo. Vedle silnice bylo kamenné schodiště vedoucí do kopce lemované stromy, které tvořily zelenou klenbu. Po zdolání schodiště se objevila branka a kamenný kříž. Za brankou se rozprostírala travnatá plocha prosvěcující lučními kytkami, uprostřed stál kostel a na pravé straně se řadily kamenné náhrobky.

Kdyby tam byl klášter, okamžitě jdu žádat o přijmutí do noviciátu. Takto jsem si jen sedla na zídku, dívala se na okolí, obdivovala krásu toho místa i výhledu a přemýšlela.
 

Kdo jsi (Who you are)

4. května 2015 v 19:11 |  Razítko: "Doporučuji."
Proklikáváním na Youtube je možno objevit miliony krásných videí, kterými si můžete krátit čas. Já jsem objevila toto a cosi ve mě mne nutí se o něj podělit. Je krásné nejen kvůli tomu, že tam mladý hezký kluk křičí do světa, jakou máme cenu. Je krásné, protože vše co řekne je pravda. (:


Zrušit Velikonoce?

25. března 2015 v 17:24 |  Názory
Blog.cz mě dneska definitivně utvrdil v tom, že své články na hlavní stránky vybírá náhodným losováním nebo předem daným počtem prokliknutí se přes blogy. Ten článek o tom, že ženy jsou mláceny, znásilňovány a zabíjeny kvůli tomu, že se "dodržují" Velikonoce, byl opravdu míněn vážně?
 


Můj kříž

14. března 2015 v 22:49 |  Prožito
Mám pocit, že někteří lidé by mi ten kříž z krku nejradši vlastnoručně strhli. Mají pro to dva paradoxně protikladné důvody - nejsem dostatečně katolicky zaměřený člověk a tudíž ten přívěšek není "určen" pro mě vs. jeden člen církve mi - i když nechtěně - ublížil a díky němu jsem psychicky dlouho a hluboce padala, i když jsem si to odmítala přiznat.

Moje pomocná ruka se objevila v nejvyšší čas. Patřila knězi, za kterým jsem se po značném vnitřním boji rozhodla zajít a všechno mu říct. Nešlo mi o pocit, aby to někdo věděl. Potřebovala jsem dojít k řešení, na jehož nalezení už jsem samotná neměla sílu. Při čekání jsem byla pevně přesvědčena o tom, jak vše zvládnu. Jak tam dojdu a povím mu pravdu a všechno zase bude v pořádku, protože jsem přece velká holka.

Malé zákeřné bestie nebo upřímné milující děti?

3. března 2015 v 18:23 |  Názory
V budoucnu chci mít děti. Moc dětí. Ne proto, abych se kolem nich točila a starala se o vaření, praní, žehlení a byla ze mě taková ta strhaná matka v roli utrpitelky, která každého na potkání přesvědčuje, jak je svatá. Naopak si myslím, že v ohledu tohoto zaopatření budou možná trošku strádat. Nesmí jim ale chybět přesvědčení, že je mám bezpodmínečně ráda.

Děti jsou malá kouzelná stvoření. Ječící, pištící, škrábající, kousající a zákeřná ještě několika dalšími způsoby. Jako protipól jsou ale veselí, upřímní, nepřetvařují se a umí svou lásku dávat náležitě najevo. Bohužel mi připadá, že většina dospělých se tyto klady snaží co nejvíce popřít. Smích je dráždí, protože jsou přece unavení a po náročném dni si chtějí "v tichu" u televize odpočinout. Upřímnost neexistuje, vždyť ten malý je jenom drzý a nevychovaný a nemá žádnou úctu ke starším. Obejmout ho? Proč, proboha, vždyť už je přece dost velký a měl by už být aspoň trochu samostatný, a ne se na mě tak vázat!

Počkej, jen si to nalistuju...

17. února 2015 v 21:24 |  Názory
"A PROČ to tak je?"

Opět se vrácím do vývojové fáze, která nastává u malých roztomilých batolat zhruba ve věku tří let jejich prozatím beztarostného života. Její neformální název "doba tisíce proč" shledávám velmi trefným. Ve svém filozofickém zápalu narážím kromě neobvyklích podobenství i na kvantum pro mě záhadných otázek. "Proč se křtí malé děti, když o své víře nemohou rozhodnout?" "Proč je rozvedený člověk horší?" "Proč bych měla být biřmovaná, když se na to necítím?"

Copak jsou opravdu lidé horší, když je rodiče nedonesli k oltáři a kněz nad nimi neřekl tu "kouzelnou" formulku a nepocákal je svěcenou vodou? Copak se člověk musí v manželství nechat utýrat svou kdysi dávno drahou polovičkou? Nebo snad o tom, jestli jsem schopna (s použitím mé oblíbené kdysi dávno slyšené metafory) odrážet Světlo rozhoduje člověk, který mě k přijetí svátosti biřmování nutí? Proč?!

Dvě rozdílné cesty

27. ledna 2015 v 20:12 |  Názory
Za veškerými mými náboženskými tendencemi se skrývá téměř prázdná lahev vína, tudíž sama sebe rozhodně nepovažuji za nějakého religionistického ani teologického fanatika. Spíše se sama rozhoduju, která cesta k budoucnosti je ta správná. A při tomto složitém úkolu mi pomáhají mě obklopující bytosti.

Nedávno jsem trávila čas v krásné bílé podzemní kapli s partou skvělých lidí vyznávajících křesťanství. V kruhu jsme seděli na podlaze a povídali si. Po chvíli navázal na debatu kamarád. Mluvil o tom, jak mu víra v životě pomohla, ať už šlo o velké věci nebo banální, jako třeba obyčejný strach ze tmy při venčení psa. A tak si říkám:

Zamysleli jste se někdy nad tím, jaké jsou společné znaky věřících? Když pominu ty jedince, kteří se k náboženství nedostali na základě vlastního rozhodnutí, ale diktaturou rodiny či jiných autorit, zbyde mi početná skupina krásných lidí. Těch, kteří se postavili okolním lidem i sami sobě.

Blogerské poprvé

26. ledna 2015 v 19:37 |  Všeobecné
Kalendář oznamuje datum 26. ledna 2015, hodinové ručičky ukazují čas 19.32. Sedím na jedné ze svých dvou postelí zachumlaná do deky a peřiny a konečně se dostávám k realizaci blogu, jehož námět jsem nosila v hlavě už delší dobu. Chtěla bych, abyste zde našli spoustu zajímavých článků, informací, rozhovorů s úžasnými lidmi a mnohem mnohem víc. Doufám, že se tak brzy stane.

Vítejte!


Kam dál